Bez soudu postřílet! Defenestraci! Vykastrovat! Atd.

Je mi smutno. Šíleně smutno. Rozum mi nedovoluje to pochopit. Patřím k živočišnému druhu, který  v duchu myšlenky, v duchu ideologie, dokáže mučit a zabíjet. Nestačím se divit, kam až může dojít lidská zloba, pramenící nejčastěji z vlastního špatného svědomí a představy, že novým hříchem se zbavím hříchů minulých.

To vše si silně uvědomuji, když díky svobodě slova, náboženství a ideologie, čtu články či diskusní příspěvky těch, kteří se domnívají, že jen oni mají právo se svobodně vyslovit, jen oni vědí, jaké náboženství a jaká ideologie je ta jediná správná. A aby vymetli ten Augiášův chlív odlišných názorů, jsou ochotni, samozřejmě ale pouze u klávesnice svého PC, odhodit své lidství a neštítit se ani těch nejhorších zločinů.

Komunisty, bez rozdílu viny či neviny, by jedni nechali, i v dnešní době, postřílet a pověšet bez soudu nebo alespoň umístit doživotně, o vodě a o chlebu, do koncentráku za to, že soukmenovci dnešních soudruhů před 60 lety stejně tak zacházeli s některými ze svých ideových odpůrců. Tedy, jednali by stejně nelidsky, navíc plošně, jejich zločiny by však v jejich očích byly hrdinstvím neboť by byly v duchu té jejich, tedy jediné správné ideologie. A že mezi těmito antikomunistickými internetovými bijci je drtivá většina těch, kteří v době minulé žili poklidně svůj život, těšili se na MDŽ, z májového průvodu zdravili úsměvem a mávátkem tribunu a na schůzi ROH či dokonce i KSČ zvedali ruku pro podporu dalšího budování lepší budoucnosti, to asi ani není třeba dodávat.  Kdysi se říkalo, že Slováci budou muset rozšířit Tatry, aby se tam všichni, co tvrdí, že byli partyzány, během oslav SNP vešli. Podobně mi často připadá, z těch článků v novinách či na webech a následných diskuzí, že vlastně jedinými zastánci komunismu v letech 69 - 89  byli u nás  Husák a Jakeš, kteří byli obklopeni 15 milióny svých zapřísáhlých odpůrců hledajících denně možnost, jak režimu uškodit.

Jiní, a také jich je mnoho, by zase rádi, aby jiní, jim názorově blízcí spoluobčané, sami se totiž zásadně zapojují jen „internetově“, vnikli do Strakovy akademie a z oken vyházeli na dlažbu celou aktuální vládu a to včetně těch, kterým oni sami dali ve volbách hlas. Takových výzev nebyla ušetřena snad žádná vláda od roku 1993 a sám jsem zvědavý, kdy se objeví první návrh na defenestraci Sobotky a spol. Takových "internetových hrdinů" je celá řada i přesto, že mnozí z nich si teď své hrdinství užívají v plivání na prezidenta.

Případy pedofilie a pohlavního zneužívání ze strany řady služebníků Ježíše Krista zase nedávají spát dalším, kterým ve skutečnosti leží v žaludku náboženství, kde se podle nich diametrálně rozcházejí slova a činy. A také církevní restituce a to nejen proto co prezentují, ale i jakým způsobem byl samotný zákon schválen. S tím ale už moc nenadělají a tak by, z jejich pohledu chamtivou a prolhanou církev, za zločiny několika desítek či stovek kněží, potrestali nejlépe kastrací všech kněží, opět bez rozdílu viny či neviny, a to i včetně kněží budoucích.

„Dědeček a babička, ujídaj nám chlebíčka“. Lze ještě chápat názory, nejčastěji se objevující v souvislosti s valorizací důchodů nebo potřebou důchodové reformy, jako součást svobody slova nebo už jako demagogickou výzvu k násilí vůči určité skupině lidí?  Co je to za stát, kde si masmédia dovolí zpochybňovat právo lidí na důstojný důchod za celoživotní práci?  „Chovej se ke svým rodičům a starým lidem tak, jak by jsi chtěl, aby se tvé děti chovaly k tobě a starým lidem, až budeš starý“ už v naší demokracii neplatí? 

Je mi smutno. Šíleně smutno. Jsme ještě vůbec lidé? Stále ještě doufám a věřím, že ano. A jsem také přesvědčen, že všechny ty velké myšlenky, nesmrtelné ideologie, rozlišná náboženství, etnické či rasové rozdíly jsou jen slupka, pod kterou skrýváme své vlastní touhy a přání, své představy o způsobu jejich dosažení, svůj charakter částečně vrozený a částečně zformovaný vlastním bytím, svou odvahu stejně jako svou zbabělost, svou lásku stejně jako svou nenávist.

Ve skutečnosti je to tak, jak to napsal již v minulém století Karel Čapek. Jeho slova jsem už četl nesčetněkrát. A stále ne a ne pochopit, jak tak perfektně mohl vidět do budoucnosti? Nebo mi chcete tvrdit, že lze lépe a stejnými slovy popsat nejen dobu, ve které žil, ale i všechno to, co následovalo - dobu okupace během II.světové války, 50.léta, rok 1968 a následnou normalizaci, sametovou revoluci a vše to po ní.

Zde jsou jeho slova:

„Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstávají stejní, jenomže teď víme lépe, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív, kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, nemá žádnou... Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to staletí, jenom davy můžeš vést dnes tak a zítra tak. Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál, kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré. Ani vůle se nemění. Nedívej se do tváře, která se změnila, nikdo se nestane krásnějším tím, že změnil tvář. Tvrdá zkouška je i tvrdé poznání. Budoucí foliant našich dějin o této době bude mít jeden podtitul: Kdo byl kdo. I dobrá paměť patří k těm stálým věcem, jichž je a bude třeba.“